Meč v japonské společnosti
Japonská kultuřa opírající se o kult meče (převzato a přeloženo z wikipedie)
Mnoho v japonské kultuře souvisí s meči. Metody nošení, čištění, ukládání a ovládání meče se v průběhu času vyvíjely . Například, samuraj vešel do nějakého domu a uvažuje, kam dá svůj meč, když si klekne. Pozice meče může snadno naznačovat nedůvěru či agresi. To, jestli položil meč nalevo či napravo, zakřivením vně, či dovnitř bylo důležitou součástí společenského vystupování. Doma samuraj uložil svůj meč nad wakizashi, na stojan zvaný katana-kake, zakřivením nahoru. Když se oblékl, nosil katanu stranou s omote ven.
Před obdobím Edo mnoho samurajů nepoužívalo svůj meč jako primární zbraň, použili nejdřív luk, potom kopí a až potom meč, jako poslední možnost. Přísloví ken ore, ya mo tsuki (s meči zlomenými a bez šípů) dokládá boj se všemi typy zbraní.
Meč představoval duši samuraje. Pro velkou část japonské historie platí, že pouze samuraj měl povoleno nosit meč a když vesničan nesl meč, tak to byl jen důvod ho zabít a vzít mu ho. Tento zákaz byl vydaný na začátku období Edo. Zchudlí roninové byly někdy donuceni prodat svůj meč. Potom byli v očích samurajů „bez duše“. „Meč - duše samuraje“ má kořeny v ranné části Šógunátu Tokugawa. Všichni měli velkou úctu k meči, ale oficiální verze, že meč je duše pocházela z potřeby Šógunátu obstarat cenné dary pro vyšší vrstvy a šlechtu. Stalo se tradicí, že daimyo a šogun a členové jejich rodin si vyměňovali meče jako dárky k významným událostem jako svatby či narozeniny. Vlastnosti jako období výroby, výrobce či kvalita se staly důležitými až v době, kdy bylo nutné meč ocenit. Staré meče od slavných výrobců proto byly vhodné jen pro speciální dárky pro rodinu šóguna nebo od šóguna jako ukázka veliké obliby a zásluh.
z texu wikipedie přeložil : Eagle
16.11.2006