Odívání v Japonsku
Překlad z knihy The book of kimono, N. Yamanaka, doplněno obrázky
Ing. Martina Hřibová, PhD.
Na základěarcheologických výzkumůbyly určeny dva základní typy neolitické kultury obyvatel souostroví dnešního Japonska. Jsou rozděleny podle rozdílův hrnčířské technologii a zdobení, tj. vycházíme z archeologických nálezůdenní potřeby.
Prehistorické období Jomon(doba kamenná) trvalo několik tisíc let a skončilo ve 3. stol př.n.l. Těžké hliněné hrnce se vyráběly z válečkůjílu (nikoliv na kruhu, ale slepováním válečkůna sebe) a jsou charakteristické velkým množstvím dekorativních vzorů. Jako předlohu vzorůpravděpodobněpoužívali dávní tvůrci pletení košíků, což byla technologie na tehdejší dobu vysoce vyvinutá, a rohožové vzory na povrchu hrncůovlivnily mnohé materiály. Zatím víme příliš málo o odívání v této době, ačkoliv byly nalezeny pozůstatky oděvův prefektuře Miyagi. Je známo, že lidé období Jomon, jak muži, tak ženy, nosili těsné kalhoty spojené v pase páskem ze spletené šňůry a krátké horní oděvy s válcovitými rukávy. Horní oděvy byly pravděpodobněpulóvrovité košile s V výstřihem a měly buďvyšívané křivkové nebo ozdobněmalované vzory. Takové oblečení není nejvhodnější pro teplé, vlhké počasí Japonska a ukazuje na spojení mezi Jomonskou kulturou a nomádskými kmeny severní Asie.
Ke konci neolitické doby byla zavedena kultivace rýže z asijského kontinentu a projevila se v dobězvané Yayoi. Hliněné nádoby začali lidé vytáčet na kruhu, ale používali mnohem jednodušší zdobení než ručnětvarované hrnčířství éry Jomon.
Změna z lovecké a pastevecké společnosti na mnohem usedlejší agrární společnost musela nutněovlivnit i způsob odívání. V porovnání s těsným loveckým oděvem období Jomon, v éře Yayoi lidé pravděpodobněnosili volné oblečení vhodnější pro činnosti na rýžových políčcích. V ranném čínském historickém účtu Wei Chih je kapitola známá jako „Wajinden“ -o lidech z Wa, což značí Japonsko. V této zprávějsou muži popsáni v oděvu z nesešité látky nařasené kolen těla, zatímco ženy nosí velké oblečení s dírami vystřiženými uprostřed pro hlavu.
Dokument je důležitý jako první doklad týkající se ranného Japonska, ale vědci argumentují, že mnoho z uvedeného je předpojaté a obecněnereálné. Až do období Tumulus není jasné, jak se přesněoblékali staří Japonci. Vytvoření japonského státu známého jako Yamat, se odehrálo během protohistorické doby 250 -552. Tato doba je nazývana Tumulus díky zemním mohylám, budovaných na zakrytí kamenných pohřebních komor vládcůstátu. Řada mohyl je obrovských rozměrů, nejznámější
je hrobka císaře Nintoku (zemřel roku 399) v Sakai, Osacká prefektura. Jeho mohyla se rozkládá na ploše 195 hektarůa tyčí se do výšky 21 metrů. Vázy, šperky, zrcadla a kovové i bronzové zbraněpatří k množství objektůnalezených uvnitř. Důležitější pro historii oděvu jsou skulptury známé jako haniwa. Tyto někdy kulaté (wa) a duté hliněné (hani) objekty byly umístěny na stěnách a koelm mohyly.
Haniwa, které zobrazují zbraně, zvířata, částečněkoněa později lidi, ukazují, jak se lidé oblékali. Svrchní oblečení nošené jak muži, tak ženami otevřené vepředu mělo uzavřený střih rukávů. Muži jsou často zobrazováni, ve volných kalhotách a ženy s dlouhými pletenými sukněmi, které se nazývají „mo“. Obecnědojem z těchto soch je, že styl oblečení je velmi podobný těsnému loveckému oděvu severní Asie. Výprava vyslaná do Číny během následujícího období zvaného Asuka (552-646) přinesla s sebou zpět buddhismus, konfucianismus a mnoho dalších aspektůkultury Sui a T`ang dynastií. Asuka a Nara éra (646-794) byla období, kdy Japonsko shledalo čínský systém správy na venkověpokrokovější než svůj vlastní. Hlavní město v éře Nara, založené v roce 710, bylo postaveno přesněpodle čínského hlavního města Ch`ang-an. Dokonce i organizace vlády kopírovala symetrický pořádek čínského systému. Přesné kódy tvořící základy tohoto
systému byly vymyšleny tak, aby regulovaly každý aspekt lidského života a lid byl klasifikován do rozdílných skupin a měl předepsáno nosit oblečení v barvách a stylech daných pro každou kastu. Muž, který zavedl tyto revoluční změny, byl princ Shotoku (593-622). Věřil v buddhismus, byl aktivní propagátor náboženství a vybudoval mnoho chrámů, mimo jiné Horyu-ji, kde byly uloženy velmi důležité textilní fragmenty z období Asuka a Nara. Kimono jaké nosil princ
Shotoku je oranžový model na obrázku. Jedná se o typicky čínský styl oblékání s volným horním oblečením s rozparky na obou stranách, stojáčkem a kalhotami. Kalhoty jsou přepásány šerpou, která po uvázaní vepředu visí dolů. Dvorní dámy oblékaly též modely výrazněovlivněné čínskou módou. Nosily krátký horní oděv a prodloužené sukně. Běžní lidé nezměnili příliš styl od předchozí doby. Muži nosili volné kimonovité horní díly s těsnými límečky a těsnými rukávy. Převazovali kimono šerpami a nosili kalhoty přizpůsobené práci na poli. Ženy také nosily kimonové vršky, které se stejnějako dnes překládaly zprava do leva. Tento horní oděv byl obvykle nošen s krátkým spodním oblečením a sukní. V roce 794 se císařský dvůr přestěhoval severněz Nary do Heian-kyo „hlavního města míru a klidu“ (o 11 století později bylo město přejmenováno na Kjoto). Během ranné fáze éry Heian (794-897) se silnými a aktivními císaři jako Kammu (781-806) a Saga (809-23) Japonsko pokračovalo ve vazbách s T`ang Čínou. Později, jak moc císařůzačala slábnout, ovládla státní správu rodina dvořanůFujiwara. Komunikace s Čínou byla minimalizována a léta 897-1185 jsou nazývána pozdní Heian nebo Fujiwara období. Japonci začali hledat svou vlastní identitu. Výrazný rozvoj je zřetelný na vývoji textilního designu a stylech oděvůve všech úrovních společnosti.
Život na dvoře Heian byl ve své doběbezpochyby jeden z nejrafinovanějších a nejsofistikovanějších na světě, ačkoliv mimořádný zájem o krásu, delikatesu a citlivost vedl až k předpisům estetickým a k prázdnému formalismu. V těchto luxusních podmínkách dvořané nosili dlouhé táhnoucí se róby zvané sokutai. Rukávy (osode) byly dlouhé a zcela otevřené na konci. Pod ceremoniální róbou bylo spodní oblečení s malými rukávy (kosode). Při mnoha slavnostních příležitostech, ženy dvora Heian nosily nepodšívkovaná kimona jedno přes druhé, dávajíce si záležet na sladění a kontrastu barev každé vrstvy, které byly vidětu krku, rukávu a na konci sukně. Tato skladba, nazývaná juni-hitoe, znamenala „dvanáct vrstev“, ale aktuální počet kimon mohl být menší či větší – až po dvacet vrstev vážících 8 kg. Pod tím nosily spodní kimono a „hakama“ (kalhotosukně). Ženské účesy byly, podobnějako dnes, velmi důležité -dámy preferovaly dlouhé husté černé vlasy.
Pro méněformální oblečení dvořané oblékali „noshi“. Ačkoliv rukávy byly dlouhé a plné jako na „sokutai“, ozdoby označující společenské postavení byly odstraněny pro umožnění volnějšího pohybu. Lovecké odění nazývali „kariginu“. Při jízděna koni a napínání luku byl samozřejměnejdůležitější rukáv. Byl rovný a přišitý pod paží (ne na rameni) a měl šňůru v manžetě, takže mohl být uzavřen. Kratší a neformálnější než kariginu byl „suikan“. Suikan nosili též chudší lidé jako formální návštěvní oblek, používal se jako uniforma pro muže, kteří sloužili šlechticům a na konci éry Heian se stal ceremoniálním oděvem válečníků. Obchodníci chodili v překrásnězdobených podšívaných horních oděvech s širokými rukávy, zatímco běžní lidé byli odkázáni na nošení osvědčeného stylu. Pro muže to byl suikan se stojáčkem a rannou formou „hakama“. Ženy oblékaly kimono, které bylo zkráceno zvednutím a přeložením v pase. Služebné, tj. osoby na dněsociálního žebříčku, měly velmi jednoduchý oděv z volného horního oblečení a nařasené sukně.
Umělecky brilantní období Heian končí s růstem moci militantních rodin. V roce 1185, po letech konfliktůklan Minamoto porazil svého rivala Taira. Zatímco císařský dvůr zůstal v Kjoto, město Kamakura na východěJaponska bylo vybráno pro sídlo shoguna (hraběte) a pojmenovalo tak celé období (1185-1333).
Kjotský styl kimona se štědrým používáním materiálůbyl nepraktický a nepochybněnevhodný pro muže a ženy samurajské třídy. Styl Kamakura tak zavedl zjednodušení až dokonce skromnost. Na každodenní nošení válečníkůbyl určen „hitatare“. Toto ošacení bylo adaptací pracovního oblečení rolníkůa bylo vymyšleno tak, aby umožňovalo volný pohyb. Hakama byla nošena s krátkým svrchním oděvem, který stejnějako předchozí lovecké oblečení šlechticů, měl šňůrku v konci rukávůna utažení v případěpotřeby.
Ceremoniální oblečení generálů, „yoroi hitatare“ mělo menší rukávy a kratší kalhoty nošené s koženými kamaši. Zbroj (yoroi) byla nošena viditelněna oděvu. Obrázek uprostřed ukazuje yoroi hitatare a zcela v levo „oyoroi“ oděný samurajem v plné zbroji. Častěji než nápadná mnohavrstvá kimona nosily ženy období Kamakura přes hakamu (spodní oblečení, kalhoty) „kosode“. Kosode znamená "malý rukáv" a poněvadž dříve bývaly rukávy na koncích zcela otevřené, přistoupilo se k částečnému sešití. V tomto vývoji můžeme pozorovat počátky moderního kimona. Ženy samurajůsamozřejměnevystavovaly nemravněsvé obličeje na veřejnosti. Na cestování oblékaly závoj nebo složitý „klobouk“ zvaný „ichime-gasa“(kvůli podobnosti s deštníkem -kasa). Na zkrácení kimona a ochranu před zašpiněním, přepásaly je šerpou kolem hrudi. Dále s šerpou nosily pásky, na kterých byly napsány modlitby pro bezpečnou cestu. V průběhu let šogunát Kamakura ztratil moc nad provinciemi a tak v r. 1338 šogunát Ashikaga přeložil své velitelství do Kjota. Tato éra Muromachi (1338-1568) je známá svou bohatostí v umění a architektuře a uhlazené estetice čajového rituálu a No divadlu (typ divadla). Jak šoguni, tak daimyo (lordi) věnovali mnoho času péčio umění a umělce a tak se stávali patrony písma znalých mužů, umělcůa řemeslníků. V oblečení válečná etiketa převažovala a určovala, co budou lidé nosit. Z obavy o svou moc vystříhali se válečníci luxusního života u dvora. Tento obezřetný postoj se projevil i na jejich výběru „suo“ a „daimon“ robách spolu s „eboshi“ čepičkou. Obojí jak suo a daimon byly téměřidentické s hitatare. Hlavní rozdíl byl v druhu použitého materiálu. Místo hedvábí hitatare byly oděvy vyrobeny z levnějších lněných materiálůa provázek na výstřihu byl častěji kožený než splétaný. Daimyo (lordi) nosili 5 rodinných korunek (pozn. překladatele: z anglického výrazu není jasné jestli malá koruna nebo hřeben ??): dvěna ramenou zepředu, dvěna rukávech a jednu vzadu na výstřihu. To ukazovalo důležitost blízkého spojení daimo s rodinou organizací. Tento styl se později rozšířil k obchodníkům, umělcům a mnoha dalším lidem, někde se udržel až do dnešních dnů. Kosode bylo přijato jako standardní oděv ženy bez ohledu na třídu, ale pro formální příležitosti zde byla dlouhá vnější roba známá jako uchikake. V létětato roba měla spadlá ramena, byla převázaná v pase a řasila se na podlaze. Společněs dlouhými po zemi se tahajícími hakama je oděv odpovídající stylu koshi-maki. Chudší lidé začali nosit „dobuku“, krátký kabát podobný „Haiti“. Dobuku byl původněurčen pro nošení venkovní, ale ke konci období Muromachi jej začali nosit doma bohatí muži. Poslední desetiletí období Muromachi bylo poznamenáno občanskou stávkou. Po té (od 1560) Oda Nobunaga získal kontrolu nad východním Japonskem. Po Nobunagověsmrti jeho nástupce Toyotomi Hideyoshi pokračoval ve znovusjednocení země. Budování chrámůbylo hlavní aktivitou předchozích období, nyní to byla stavba hradů. A jeden z Hideyoshiho hradůdal jméno Momoyama celému období (1573-1603).
S růstem autority válečníkůa zámožných majitelů půdy se změnily tradiční formy a zvyky. Ženy všech vrstev pokračovaly v oblékání kosode na veřejnosti, ale ženy mocných daimyo našly zalíbení v bohatých a více vypracovaných kimonech. Při ceremoniálních příležitostech nosily tyto ženy malé kabelky zvané „hakoseko“ vložené mezi přední části kimona přesněnad hrudí. Ceremoniální kosode a „uchikake“ (ceremoniální zimní róba) z této doby jsou dnes nejformálnější svatební oděvy. Válečníci často museli cestovat na velké vzdálenosti a tak dávali přednost oblečení a zbroji jednodušší a lehčí. Nosili kalhoty jako hakama a horní část oděvu se šňůrami na koncích rukávů. Oděvem nižších samurajůbylo kimono s válcovitými rukávy a krátkými spodky (kalhoty). V roce 1603 Tokugawa Ieyasu po ovládnutí celé zemězaložil Tokugawa šogunát. Jeho hlavním městem se stalo Edo (dnešní Tokyo). Období Edo (1603-1868) bylo dlouhé, stabilní a mírové. Bylo téměřbez vlivů z ciziny, protože šogunát dal do kladby portugalské a španělské misionáře a anglické obchodníky, kteří přišli v pozdním 15. stol, a povolil jen několika holandským a čínským obchodníkům, aby pokračovali v dovozu zboží přes přístav Nagasaki v Kyushu. Během tohoto období samurajové zapracovali kataginu, bezrukávový horní díl oblíbený pracující třídou, do svého kostýmu. Pojmenovali ji „kamishimo“ a nosili ji přes kimono a v kombinaci s hakamou tvořila ceremoniální oděv vyšších tříd samurajů. Při formálních příležitostech se okraje hakamy táhly po zemi, ale při běžných byl lem všit nahoru v kotnících. Tato kombinace kimona, kamishimo a hakama byla později převzata vědci a boháči. Bylo to oblečení žen, které zaznamenalo největší změny. Široké rozšíření kosode bylo urychleno v období Edo díky vlivu mody kurtizán, tanečnic a Kanuli hereček, které nosily vypracovaná a barevná kimona. Tento styl kombinoval válcové rukávy kimona nošeného farmáři a kosode pro horní vrstvu žen. Abychom nezlehčovali krásu kimona samotného, „obi“ (opasek, široká šerpa) ranné doby Edo bylo jednoduše vyrobeno z pletených šňůr. Pozornost se postupněz kimona přesunula na obi. Ačkoliv návrháři stále vyráběli kreativní a
překrásné kosode, také se ohlíželi po obi a jeho nových možnostech v kimono móděa tak vznikla třída lidí, obyvatel měst, kteří se nespoutali přesnými kodexy samurajského oblečení a kteří se zajímali o novinky a experimenty. Zatímco samurajské ženy pokračovaly v nošení jednoduchých a zdrženlivých kimon, ženy mimo tuto třídu, ovlivněné módou hereček a kurtizán, nosily „furisode“ kimono s velkým obi utaženým pevněv „darari-musubi“ stylu. Furisode je charakteristické dlouhými rukávy, o kterých se říkalo, že žena může získat muže, kterého miluje, vlněním (furi) svých rukávů(sode) aby přitáhla jeho ducha dokonce i z dálky. Furisode je totiž kimono pouze pro neprovdané ženy.
Později se trochu otupily rozdíly mezi třídami společnosti, takže všechny ženy začaly nosit stejný styl kimon. Cena, raději než třída, byla standartd úcty a „uchikake“ s přesněvypracovaným střihem již nebylo přísněurčeno pro urozené ženy. Po roce 1861 Tokugawova politika domýšlivé izolace nebyla nadále udržitelná. CísařMeiji přestěhoval svůj dvůr z Kjota do Tokya, byla vytvořena konstituční monarchie a zeměse začala orientovat na vědu a technologii. V průběhu období Meiji (1868-1912) byla zemězaplavena mnoha západními
módními styly, zvláštědlouhými šaty a kalhotami. Styly se občas míchaly a tak školáci mohli nosit uniformu dle západních vzorůanebo oblečení jak se západními, tak japonskými prvky. Ženské kimono přestalo být nošeno ve volném vlajícím stylu předchozích dob. Bylo podkasáno v pase ve shoděs výškou osoby. Lemy byly zvednuty a rukávy zkráceny. V tomto stylu, který nepřežil, ženy chodily v kimonu s hakamou a vysokými boty. Obi bylo též zkráceno a motýlek na pásku byl výraznězjednodušen, nejoblíbenějším byl „taiko musubi“ nebo „bubnový uzel“. Tyto uzly získaly své jméno podle obloukůválcového tvaru na mostě(Taiko-bashi) v Tenjin Kapli v Kameino, Tokyo. Uzel byl vytvořen v pozdní doběEdo Fukagawavou gejšou speciálněpro oslavu otevření mostu. Je velké množství taiko musubi uzlu, který je stále oblíbený a je považován za reprezentativní. Muži období Meiji velmi často nosili pytlovité oděvy na každý den a ponechali si kimono, haori a hakama pro ceremoniální a formální příležitosti.
Přeloženo z knihy: The book of kimono, N. Yamanaka, 1986, 2003. Tímto děkuji Pavlu Družbovi za zapujčení literatury.
Literatura: The book of kimono, N. Yamanaka, 1986, 2003 Dějiny odívání. Japonsko / Vlasta Winkelhöferová ; [doprovodné kresby Margita Žáčková]. - Praha : Lidové noviny, 1999. -325 s.
Obrázky a podrobnější vysvětlení:
http://www.iz2.or.jp/english/fukusyoku/wayou/
Ing. Martina Hřibová, PhD.
www.kostym.cz
30.09.2006